Final Fantasy VII

Když přišla v roce 1997 do obchodů hra Final Fantasy VII, způsobila jako první díl série již celosvětové pozdvižení, protože předchozí díly se vůbec nedostaly do Evropy. Mě ovšem toto pozdvižení nijak nezasáhlo, v té době jsem se o hry totiž ještě nezajímal. Pak jsem o pár let později uviděl vcelku náhodou trailer na FF7 a bylo jasno – tuhle hru musím mít. Ovšem když jsem ji doma spustil, po nádherném intru (v té době hezčí počítačovou animaci žádná hra neměla) přišel šok. Z nějakého vlaku vyskočily dvě 3D postavičky, které se jen stěží daly postavičkami vůbec nazvat, a na pěkném 2D předrenderovaném pozadí vypadaly příšerně. Poté, co jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jsem začal postavičku ovládat. Najednou se ale rozmazala obrazovka a hlavní postava se objevila v jakési 3D aréně a proti ní stojí nějací vojáci. Jenže co to, já se nemůžu hýbat! A tak tam postava s mečem větším než ona sama chvíli stojí a já se dívám, jak na ni vojáci střílí a ona na ně tupě zírá. Po zorientování a kliknutí na ikonu „attack“ jsem je vyřídil. To je vážně divné, říkal jsem si, přísahal bych, že jsem při cestě na žádné nepřátele nenarazil. Když se to stalo podruhé, uvědomil jsem si, že hra proti vám prostě jednou za čas postaví do té arény nějaké protivníky. Když už jsem si začínal myslet, že mě nic nepřekvapí, nějaký Barret, který prohlásí, že půjde s vámi, projde hlavní postavou a zmizí. „Eh, co to? Nějaký grafický bug či co?“ Ale při dalším souboji se vše vysvětlilo, když stál v aréně Barret vedle hlavní postavy. Hra tak jenom naznačuje, že se k vám někdo přidal do party a putuje s vámi. Když se pohybujete po 2D pozadí, vidíte totiž vždy jen hlavní postavu. Pak jsem došel k save pointu, hru jsem uložil, vypnul a začal si nadávat, co jsem to koupil za blbost. Ale když už jsem za ni dal takové peníze, dám jí zítra ještě šanci. A tak jsem druhý den pokračoval dál…

No a jak to bylo dál? Na rozdíl od lidí, kteří k jejich škodě nepřekousli tu rozdílnost od západních RPG a vzdali to, jsem si já začal zvykat na herní pravidla, která se mi po zažití začala líbit. Dokonce i grafika mi přestala vadit, protože jsem se začal soustředit na děj, který mě po pár hodinách chytil, a až do konce hry, po zhruba sto hodinách hraní, mě nezačal ani na chvíli nudit (s tím se váže zajímavý poznatek, že i po dohrání jsem si dokázal prakticky minutu po minutě vybavit, co jsem ve hře dělal). Hra vás přenese do světa, přesněji řečeno do futuristicky vypadajícího města Midgar, které se vám představí v intru. To ovládá organizace Shinra, která více méně vládne světu díky monopolu na těžení a využívání Mako energie. A právě proti využívání této „životní energie planety“ stojí ekoteroristická organizace Avalanche, s jejímiž členy se seznámíte na začátku hry jakožto nováček v týmu Cloud Strife, který byl dříve v armádě Shinry a teď pracuje jako žoldák na volné noze. O to stát se hrdinou a zachránit svět, mu příliš nejde, k Avalanche se přidal čistě kvůli penězům… Do příběhu tak seskakujete doslova z rozjetého vlaku přímo doprostřed akce Avalanche, která chce spáchat atentát na jeden z reaktorů ve městě. Mohu říct, že tak propracovaný, originální, dlouhý a zajímavý příběh nemělo nic, co jsem do té doby znal (a i dnes tuto hru překonává po příběhové stránce podle mě jen jediná, také od japonských mistrů a od Squarsoftu, a to Xenogears).

Ve FF7 je skutečně hodně textu, který se zobrazuje ve formě komiksových bublin nad hlavami postav. Texty nejsou dabované a ani v FMV sekvencích se hlasu nedočkáte. To ovšem podle mě vůbec neubírá zážitku ze hry, ba přímo naopak. Díky tomu totiž může být příběh tak neuvěřitelně dlouhý; vždyť je také hra na třech CD. Datum vydání a omezené kapacitní možnosti se částečně projevují i na hudební složce, kterou složil, tak jako ke všem předchozím dílům, Nobuo Uemacu (v Japonsku je celebritou). Tedy ne že by hudby bylo málo, ale nedočkáte se tu živých orchestrů a nástrojů. I přesto si na hudební stránku asi nikdo nemůže stěžovat, každá skladba krásně dokresluje atmosféru lokace a některé melodie jsou skutečně nezapomenutelné. (Soundtrack tvoří čtyři CD s více než osmdesáti skladbami! Mé nejoblíbenější jsou Aeris theme, J-E-N-O-V-A a One Winged Angel.)

Další věcí, která je u každé hry důležitá, je hratelnost, zdali je hraní vůbec zábavné. A mohu říct, že i tady FF7 exceluje. Hra se dělí na tři části. V první pohybujete postavičkou po 2D pozadí a prozkoumáváte lokace (sbíráte předměty, komunikujete s ostatními lidmi atd.). Ve druhé jste s postavičkou na obrovské kulaté planetě a cestujete na ní z jedné lokace do druhé. Později dokonce budete mít přístup k nejrůznějším dopravním prostředkům, které vám cestu ulehčí nebo vás budou moci dopravit do míst, kam byste se po svých nedostali. V obou těchto částech se čas od času objevíte ve 3D aréně, kde vaše postavy (vypadají zde o dost lépe) čelí nepřátelům.

Soubojový systém je propracovaný a dává prostor taktice díky systému takzvaných matérií, které ve formě malých kuliček umisťujete do slotů ve zbraních a brnění, abyste je mohly využít v boji. Je několik druhů matérií a každý má svoji barvu. Zelené představují kouzla, která po zakouzlení v boji mají nějaký efekt (poškození protivníků, nebo změna jejich či vašich statusů). Červené označují summon matérie, které po zakouzlení vyvolají při překrásné animaci démona, který rozpoutá doslova peklo na zemi. Dále fialové, které dávají bonus do určité statistiky postavy, žluté, ty otevírají nové schopnosti postav během boje, a modré, ty ve slotu, který je propojen s jiným slotem obsahujícím zelenou nebo červenou matérii, přidávají určité vlastnosti vybranému kouzlu (například postihne všechny protivníky, nebo postava před smrtí zakouzlí ještě jedno kouzlo). Každá matérie se postupně vyvíjí a zlepšuje, pokud ji máte ve slotu, který podporuje růst matérií. Souboje jsou tahové, každá postava (v souboji mohou být maximálně tři) po doběhnutí ukazatele může provést jednu akci, kterou jí z menu vyberete (například zaútočit zbraní, zakouzlit nějaké kouzlo nebo použít věc z batohu). Po vyhraném souboji dostává každá postava v boji zkušenosti a peníze.

Toto RPG se od ostatních odlišuje hlavně tím, že při hře nemáte pocit, že plníte úkol, který vám zadalo nějaké NPC, abyste postoupili dál v ději, jako třeba v sériích od Black Isle. Tady nikdy nevíte, co přesně máte udělat a co se má stát, každou chvíli se něco mění. Vy se prostě jen snažíte vyřešit určité životní situace, do kterých se dostáváte. Tím sice přicházíte o určitou volnost v jednání, ale hra díky tomu zase získává opravdu filmový nádech. Postavy totiž nejsou jen nějaké loutky, které ovládáte, ale mají svoji hlavu, charakter a minulost, kterou v průběhu hry odhalujete. Postavy se časem vyvíjejí a mění se jejich názory, to jim dodává živost a zapříčiní, že si některé postavy oblíbíte a jiné budete upřímně nenávidět.

Samozřejmě je zde i spousta vedlejších úkolů, které jsou originální a někdy i hodně obtížné. Další věc, která vyvádí hru ze stereotypu, jsou nejrůznější minihry, a že jich není málo. Od takových hříček, jako je házení míče do koše, až k jízdě na snowboardu, realtime strategii, kdy máte ubránit hnízdo vzácného ptáka, či pěstování chocoba (ve světě FF nahrazují tato roztomilá zvířátka koně), kterého poté můžete nasazovat v dostizích a nebo na něm i jezdit po světě.

Jistě, hra to není dokonalá, někomu mohou vadit relativně stereotypní náhodné souboje, nebo jejich nevyvážená obtížnost, pro mě je to ovšem jedna z mála her, kterou jsem spíše než hrál, prožíval, díky tomu, že její hratelnost kromě pocitu vítězství sází stejnou měrou i na všechny ostatní hráčovy emoce. Takže pokud jste již unaveni z těch stále stejných bezduchých stříleček a strategií, zkuste si zahrát hru, která dává jasnou odpověď na otázku, zdali může být hra umělecké dílo.

Martin „LaughingMan“ Zub  •  21. 6. 2009  19.42  •  Knihovna: Recenze

Informace o hře

Vývojář: Square  •  Vydavatel: Square, Eidos Interactive (PC)  •  Datum vydání: 1997

Diskuse byla uzavřena.