Greyhawk: The Temple of Elemental Evil

Začnu netradičně osobním sdělením. Herní prostředí Greyhawk mám velmi rád. Je to nejstarší ze světů, které byly pro papírovou verzi D&D vytvořeny, a za třicet let své existence už v sobě nashromáždil vklady mnohých herních designérů, a přesto netrpí bezkoncepční přeplácaností, jaká je typická třeba pro Forgotten Realms. Greyhawk označovaný tak podle jednoho klíčového města, je světem klasické fantasy s nebezpečnými draky, mocnými čaroději a chrabrými hrdiny, kteří osvobozují nebohé vesnice od zla, které je sužuje… a právě toto schéma najdete i v tomto počítačovém přepisu klasického Greyhawkovského dobrodružství Temple of the Elemental Evil.

Rozhodnutí adaptovat právě toto dobrodružství do počítačového hávu se ukázalo být dvousečnou zbraní. To, co v papírové verzi funguje skvěle (ToEE je považováno za jedno z nejlepších D&D dobrodružství vůbec), se v počítačové podobě proměňuje v extrémně krátkou, únavnou a velmi rubací hru. Srovnání s hrami užívajícími Infinity Engine (Baldur’s Gate a následovníci) se přímo nabízí a nezbývá, než si povzdechnout nad tím, o kolik víc zábavy si s nimi užijete. ToEE je velmi lineární, dokonce natolik, že opakovaná hra už prostě nemá smysl. To je způsobeno několika faktory.

Hra kopíruje papírovou předlohu příliš slepě a tam, kde má ve stolní hře Dějmistr možnost dodat nenadálou odbočku nebo rozvinout osobní příběh nějaké cizí postavy, počítač slepě tlačí hráče přímo vpřed, aby už byl konec, což si po čase začnete přát i vy. Úkoly, kterým budete čelit, jsou až na pár výjimek přímočaře nudné, zvláště ty v první části příběhu v městečku Hommlet. V podstatě všechny připomínají poštovní služby. Vyřiďte X, aby mi donesl tuřín. Dodejte od kováře kladivo. Vzkažte X že ji Y miluje. Zahrajte si karty s nějakým pobudou v hostinci…

O interakci mezi postavami v družince si můžete nechat jenom zdát. Ale ani jednání s cizími osobami na tom není o moc lépe. Naprosto frustrující je nakupování, když každý obchodník začíná stejně. Vy řeknete, „Pojďme směňovat zboží.“ Obchodník na to opáčí „Musím obsloužit toho pána, co tu byl před vámi. V pořádku. Tak co si račte přát.“ Když to zažijete už po páté, přejete si, abyste jej mohli zabít. Nepotvrzená informace zlých jazyků také praví, že nějaké zajímavé úkoly byly ze hry odstraněny, aby si hra udržela hodnocení přístupnosti pro mládež. Z toho bych usoudil, že šlo o ty zajímavější úkoly. Jaká škoda…

Jedno dobrodružství D&D, jakkoliv samo o sobě relativně rozsáhlé se také nemůže měřit s vpravdě epickým rozsahem představujícím celé tažení, jaké známe z Baldur’s Gate. Po prozkoumání městečka, ruin tvrze a jejího podzemí, nejbližšího okolí, nedaleké vesničky už si to šinete do chrámu a hra je v podstatě u konce. Chrám živelného zla, podle nějž je hra pojmenována, je sice relativně rozsáhlý podzemní komplex, ale i tak je to citelně málo. Tedy pokud se na konec vůbec dostanete. Protože jsou tu ještě nečekané komplikace.

Hra je spíchnutá vyloženě horkou jehlou, což naznačuje jednak její extrémně krátký vývojový cyklus (rok a půl), dále fakt, že teprve první záplata ji dostává na verzi 1.0 a to, co bylo vypuštěno je zřetelně beta-verze a jednak neutuchající množství much a problémů, které ji provázejí. Nejhorší ze všeho jsou ty ryze technického rázu. Hra se nebezpečně často seká (bez ohledu na to, jaký výkonný máte stroj), a občas padá do Windows. To je možno do jisté míry řešit pomocí oficiálních a neoficiálních záplat, které k ní byly vydány. Bez nich je hra téměř nehratelná.

Instalujte v pořadí oficiální patch 1, oficiální patch 2 (obsahuje i patch 1, ale některým lidem stejně nejde bez patche 1 nainstalovat), neoficiální patch Co8 (existuje sice oficiální patch3, ale na mnohých počítačích, můj nevyjímaje, vyvolává fatální chybu, po které už hru nelze spustit).

Další problémy se týkají implementace pravidel D&D. Hra používá pravidla 3.5 edice, kterých se drží prakticky doslovně. Jenže to, co se v papírové verzi hry řeší poměrně jednoduše, se při skutečně oddaném lpění na pravidlech, jaké vývojový tým prokázal, stává spíše přítěží. Projevuje se to hlavně v soubojích, které jsou naštěstí kolové. Hra se tedy při spatření protivníka zastaví, vyhodnotí se iniciativa a poté jednají postavy v určeném pořadí. Potud je to v pořádku. D&D však nabízí nesčetně různých manévrů, možností a aplikací vybavení. A autoři hry nás o ně nechtěli připravit. To vedlo k dvěma důsledkům, jednak hororově rozvleklým soubojům, které jsou asi 10x delší než ve hrách Infinity Enginu, jednak velmi nepřehlednému vějířovitému menu, na nějž se zvyká opravdu těžko a navíc je obtížně čitelné. Neboť nepoužívá žádné obrázkové rozlišení, ale musíte číst popisky. Je to také ryze myšoidní záležitost, která vyžaduje dobrou koordinaci ruka oko, jinak se často ukliknete a vaše postava pak bude provádět něco jiného, než co jste měli v plánu. Vše je korunováno nemožností nastavit si solidním způsobem použití rychlých kláves pro nejběžněji užívané akce. A to nezmiňuji fakt, že většina soubojů je pekelně obtížná. Takže si toto martyrium zopakujete třeba třikrát, čtyřikrát. Pokud neznáte a nemáte doma pravidla D&D, budete čelit ještě problému špatné dokumentace, protože v manuálu není vysvětlen ani zlomek toho, co je co a odbyté popisy ve hře to také nevylepšují. Pro neznalého hráče je to tedy naprostá tragédie.

Světlou stránkou hry je opravdu pěkná grafika. Ač místy trochu tmavá, jsou 2D pozadí dle mého mínění ještě hezčí než ta, kterou znáte například ze série Baldur’s Gate. Jediným problémem je, že mapy jsou poměrně hodně rozsáhlé a postavy (které jsou naopak 3D) jsou jim proporčně přizpůsobeny, takže jsou dost maličké a není pořádně vidět, co mají na sobě a někdy máte i potíže poznat, kdo je kdo. Co je palčivější problém, pozadí obsahuje jen pramálo možností nějaké interakce až na pár světlých výjimek, kdy předmět (např. skříňka) funguje jako kontejner pro uskladnění výbavy.

Hudba vás asi za srdce nechytne, ale také neurazí. Prostě průměrně dobrý soundtrack, který nepůsobí rušivě. Jediný problém je v tom, že je jí málo, takže si poměrně brzy uvědomíte, že se opakuje stále dokola. Zvuky – řev nestvůr, třeskot mečů, svištění šípů znějí poměrně autenticky. Bohužel hlasy postav jsou tragická fraška. Někdy máte pocit, že jde snad o žert, zejména u opilce Elma.

Ve výčtu dalších záporů by se dalo ještě pokračovat, ale v podstatě není proč. Temple of the Elemental Evil může působit poutavě, protože je zaštítěn slavnou značkou, adaptuje výborný herní systém, skvělé dobrodružství a má pěknou vizuální stránku. I přes všechna tato pozitiva se výsledný produkt nepodařilo vhodně zkombinovat. Jakožto velkého fanouška jak herního systému, tak prostředí, v němž se hra odehrává, mne velmi mrzí, že nemůžu hru doporučit k vyzkoušení nikomu jinému, než jen jinému skalnímu fanouškovi. Vzhledem k provedení ho zřejmě nikdo jiný nedocení. Je opravdu škoda, že byl takto promarněn tak velký potenciál.

Článek byl publikován společně s d20.cz.

Alnag • 29. 9. 2006 12.00 • Knihovna: Recenze