Planescape: Torment

„Co může změnit charakter člověka?“ …Snad láska, kterou nezlomí sebepodlejší činy a překoná i smrt? Bolest, pro jejíž skončení člověk zradí i své nejbližší? Moc, jež vám umožní dělat vše, co si zamanete? Nebo snad víra, naděje …? V taverně U doutnajícího nebožtíka vzpomíná starý beriaur na příběh o mocné čarodějnici, která čeká na to, až ji tuhle otázku někdo zodpoví. Se zájmem jí naslouchají tiefling, githzerai, tanar’ri i ďábelský baatezu. Jako by na tomto místě neplatily žádné zákony sfér. Zatímco se další a další sféry noří do krve a zkázy pod pustošící Válkou krve, v Sigilu není po otevřené nenávisti mezi jejími účastníky ani památky. Vždyť i dominantou hospody je již celou věčnost hořící tělo, prý kdysi mocného a obávaného kouzelníka.

Pro zodpovězení předchozích otázek neexistuje lepší místo než Sigil, město dveří. Město, do něhož ústí portály ze všech sfér, a které kombinuje veškeré jejich kontrasty. Vzniká tak jedinečný celek, umožňující netušené zážitky a poznání tomu, kdo o ně stojí. Když máte oči otevřené, narazíte na dobrodruha, jehož tělo se nachází na rozhraní hmoty a stínu. A on vám, pokud mu koupíte drink, povypráví o své pouti napříč sférami. Ale stačí jen naslouchat lidem kolem sebe – Sigil je nejen střetem všemožných kultur, ale i filosofií, které se liší jak v náhledu na fungování či směřování světa, tak úlohu člověka a smysl života v něm. Neutralitu města zajišťuje Paní bolesti, obávaná, tajemná; jen zmínit její jméno představuje smrtelné nebezpečí. O tom, co se stane s lidmi, kteří poruší její pravidla, mají všichni obyvatelé jen nejasné, ale o to černější povědomí.

Jednoho dne uprostřed toho všeho v márnici procitnete vy – jizvami pokrytý člověk, který si ze své minulosti nepamatuje vůbec nic. Všechno, co se týká vaší postavy a jejích RPG atributů, se bude formovat až v průběhu hry, a to včetně přesvědčení, opravdu odvislého od vašich skutků. Brzy zjistíte, že z nějakého důvodu nemůžete zemřít, vždy se jen znova probudíte na onom stole v márnici. A musíte najít odpověď na to, proč tomu tak je.

Planescape: Torment (dále PT), stejně jako série her Baldur’s Gate a Icewind Dale, běží na izometrickém enginu Infinity, s čímž jsou spojeny tradiční vlastnosti jako volitelná pauza a specifický systém používání kouzel. Infinity Engine však vzhledem k odlišnému prostředí vypadá poněkud jinak než třeba v BG. Textury jsou tmavší, o kousek zeleně nezavadíte, nic nehýří barvami a při nočním procházení temnými sigilskými zákoutími vám bude přebíhat mráz po zádech. Jádrem PT jsou pravidla AD&D, která jsou však pro potřeby PT mírně upravena (např. místo brnění máme tetování), ale především zvolením světa Planescape získává hra úplně jiný charakter. Zatímco svět Forgotten Realms je hrdinská fantasy, k čemuž patří i jistá černobílost, naivita a stereotypy, Planescape je komplikovanější, temný, nejednoznačný. Hra toho náležitě využívá, umožňuje vám blufovat a lhát v rozhovorech, nabízí hodně úkolů i pro zlouny a především za zlé chování nijak výrazně nepenalizuje – v Sigilu neexistuje nic jako policie, která by vás napadla, jakmile ukradnete meč u obchodníka, a pokud se nebudete prohřešovat přímo proti zákonům Paní, budete moci využívat výhod neutrality celého města. Společně s běžným fantasy světem se můžete rozloučit i s mnoha tradičními klišé, není tu žádný hlavní záporák, který chce ovládnout svět, a vy jediní mu v tom můžete zabránit. PT působí jako hra, která se do tohohle žánru dostala tak nějak omylem. Zapomeňte na elfy, trpaslíky, tady budete potkávat modrony – mechanické stroje řádu nápadně připomínající televizor –, mluvící lebky, ale také třeba ďábly a anděly se zcela ve hrách neobvyklými, ale přirozenými názory a problémy. I samotný příběh je výjimečný tím, že se celý svět netočí jen kolem vás. Kdybyste se v té márnici neprobudili, všechno by běželo a fungovalo dál. Přesto – či možná právě proto – je příběh velmi zajímavý, poutavý a propracovaný. Lze z něj poznat, že ho autoři dělali s láskou a vložili do něj něco ze sebe.

Během svého putování budete narážet na stále nové stopy vašich minulých životů, inkarnací. Ocitnete se v podzemní hrobce plné pastí, kterou jste v zoufalé snaze setřást pronásledovatele zbudovali kdysi v minulosti. A s každou další indicií se do originálního a skvělého příběhu, který má mnoho zlomů i momentů překvapení, propadnete hlouběji a hlouběji. Budete potkávat postavy, které jsou více či méně s vaší minulostí a osudem spojené, a některé z nich můžete i najmout do party. Právě společníci jsou propracováni téměř k dokonalosti. Vytvoříte si k nim silný citový vztah a jejich příběhy s vámi jistě nejednou pořádně zacloumají. Dost možná se přistihnete, že je vám toho, co jste dříve – dávno před započetím této hry a v době, na niž si vůbec nevzpomínáte – udělali, hrozně líto. A občas budete mít i slzy na krajíčku. Rozhovory s nimi jsou značně interaktivní, volbou otázek a odpovědí se váš vztah nejen vyvíjí různým způsobem a dozvídáte se střípky z jejich minulosti, ale můžete též dosáhnout výrazného zvýšení jejich vlastností.

Tím se dostávám k tomu, čím PT hráče tak vtáhne do sebe. Nejsou to, jako v mnoha dnešních RPG, adrenalinové souboje ani piplání vlastností a perků vaší postavy. Boje jsou v PT spíše výjimečné a docela odbyté, protože nehrají nijak podstatnou roli (byť například efekty kouzel a jejich animace jsou překrásné, ty na nejvyšších úrovních vám přímo vyrazí dech). PT se snaží působit především na pocity a emoce hráče, a to se mu daří obdivuhodně. Svůj podíl na tom má i zvuková stránka hry, obzvláště hudba, měnící se v závislosti na momentálním dění. Příběh je vyprávěn jak ve velmi rozsáhlých a poutavých dialozích (je v nich využito i popisu toho, jak se postava tváří, gestikuluje…), tak za pomoci útržkových vzpomínek, které ve vás vyvolá třeba zcela bezvýznamný podnět a jež skvěle dotvářejí atmosféru. Jasně si vzpomínám na mnoho desítek minut strávených v Nevěstinci duševních rozkoší vzájemným vyprávěním pradávných příběhů s jednou z „kurtizán“ – přímo přetékají uhrančivým kouzlem Planescapu.

Již jsem se zmínil o mnoha filosofických frakcích v Sigilu; ve hře sice nejsou zastoupeny úplně všechny, přesto se k mnoha z nich můžete přidat, plnit pro ně úkoly a požívat výhod členství v takové organizaci. Frakce spolu samozřejmě soupeří, protože se jejich názory na fungování společnosti často diametrálně liší. Zatímco Bratrstvo řádu věří v existenci zákonů a objektivního řádu ve věcech, který člověk může poznat a naučit se jej, podle Bezútěšného údělu je jediným smyslem světa a všeho v něm jeho postupný úpadek. A proti zániku je špatné jakkoliv bojovat. Kromě mnoha dialogů oplývá PT též spoustou úkolů. Hodně z nich je sice založeno na „poslíčkování“, přesto však nepůsobí samoúčelně. Naproti tomu narazíte na úkoly, jejichž propracovanost je až zarážející. Často se táhnou skrz několik lokací, nabízí alternativní řešení a nejsou jen o tom, že si v deníku najdete za kým jít a co mu říct.

Při hledání sebe sama nebudete omezeni jen na samotný Sigil. Ten je rozdělen do čtvrtí podle společenského postavení obyvatel. V Úřednické čtvti žije místní smetánka a nachází se zde i sídlo frakce Vnímavých, v němž můžete za jistý poplatek s pomocí zvláštních senzorických kamenů okusit pocit či zážitek, který do něj vložila jiná bytost. Je tu také Úl, čtvrť největší chudoby, v níž je pro mnoho lidí jedinou obživou sbírání těl povalujících se všude kolem. To za mrzkou odměnu, kterou jim vyplácí sekta Spalovačů kontrolující místní Márnici, a jež jim umožní o pár dní odložit chvíli, kdy se oni sami stanou nadějí pro další nebožáky. Podíváme se ale i do několika jiných sfér, například na Mimozemě, kde stojí stará města, v nichž jen skutky a myšlenky jejich obyvatel rozhodují o jejich další budoucnosti. Zda zůstanou tam, kde jsou, v bezpečí rovnováhy, nebo budou pohlcena sférou, k níž se svou povahou nachýlí až příliš.

Obrovskou přednost PT vidím v tom, že vás přinutí zamyslet se nad mnoha věcmi, které se jistojistě nebudou týkat jen dalšího postupu hrou – a to každá hra nedokáže. Možná vás napadá, má-li vůbec nějaké negativní stránky. Kromě dnes už technologicky zastaralé grafiky, která ovšem ani časem neztratila své kouzlo, to mohou být ojedinělé a jednoduché souboje. Vystačíte si v nich s hrubou silou a nač si pak vychovávat mocného mága, když jeho ultimátní kouzla nutně nevyužijete? Navíc je jejich sesílání vyřešeno poměrně nepříjemně přes několik kliknutí v menu. Někomu také nemusí vyhovovat množství textu a velmi bizarní prostředí a postavy světa Planescape, který se zkrátka vymyká standardům běžných her.

Podtrženo a sečteno. Pokud pro vás RPG neznamená jen boje a pokud chcete zažít neopakovatelné dobrodružství, které změní váš pohled nejen na počítačové hry, ale možná i na život sám, pak jen směle vstupte do tohoto portálu. Vede do Sigilu.

 •  4. 3. 2006  12.00  •  Hry: Planescape: Torment, Knihovna: Recenze

Informace o hře

Vývojář: Black Isle Studios  •  Vydavatel: Black Isle Studios  •  Datum vydání: 1999

Systémové požadavky: doporučeno CPU 266 MHz, 64 MB RAM, 800 MB místa na disku, CD-ROM 8x

Diskuse byla uzavřena.