The Bard’s Tale

Bard. Drzé a líné budižkničemu, kterému se nechce pracovat a jen bezcílně bloumá světem. Do civilizace zavítá s předvídatelností morové epidemie a silou náletu sarančat. Svým oplzlým humorem a exotickým vzhledem playboye svádí místní ženy, v lepším případě znásilňuje vesničanům zvířectvo. Přináší s sebou hromady haraburdí posbíraného bůhví kde, jímž rozvrací místní ekonomiku, vypije v hospodě zásoby všeho myslitelného pitiva na měsíc dopředu a jednou v noci namísto složení účtu náhle zmizí. V historkách, které u piva chvástavě vypravuje, je vysvoboditelem ctnostných panen, zachráncem království v tísni a přemožitelem hrozivých nestvůr tyranizujících ubohé obyvatelstvo ve vzdálených končinách, o nichž místní balíci ani nikdy neslyšeli. Ve skutečnosti je však jeho heslem „kdo uteče s pytlem plným peněz, vyhraje, kdo uteče, neprohraje“ a když už dojde na boj, nechá za sebe díky svému charisma, popřípadě své kouzelné loutně, bojovat někoho úplně jiného.

A právě takový bard přichází na scénu našeho příběhu. Kdyby přichází, on na ni (jak je jeho dobrým zvykem) vlétne a během prvních pár minut vás doslova přiková k sesli. Úvod hry je bezchybný, po rozdělení několika málo bodů do vlastností a dovedností se objevíte v první vesnici a společně s přítelem nejvěrnějším a jediným – krysou – navštívíte místní putyku. Děj okamžitě začne hýřit vtipem, legračními písničkami a hodně překvapivým-nepřekvapivým úvodním úkolem, jenž mu zadá sličná hostinská.

The Bard’s Tale je svou podstatou akční rpg, ve kterém nejvíce času strávíte zuřivým klikáním uvnitř bojové vřavy. K tématu však přistupuje v jistém smyslu originálně a poměrně osobitě, k čemuž hlavním klíčem je humor. Na ten narazíte za každým rohem, důležitá role připadá jízlivému vypravěči, jenž bez skrupulí glosuje děj, komentuje vše, co se na obrazovce objeví – jeho připomínek nezůstane ušetřen ani sebemenší pohyb v menu či statistikách – a co chvíli se pustí do hádky či špičkování i se samotným hlavním hrdinou. Ten nemá ústa proříznutá o nic méně a o zábavu je v tomto směru postaráno. Humor zde působí velmi přirozeně, odpovídá celkovému ladění hry a hned v úvodu nastaví vysokou laťku, které se poctivě drží. Dělá si legraci ze všemožných fantasy klišé, což je ovšem v případě Bard’s Tale dvojsečná zbraň. Zatímco jednotlivé scény či questy paroduje velmi vtipně a s přehledem, z globálního hlediska oněch klišé sám využívá, byť se je snaží maskovat právě onou nadsázkou. Lze jen spekulovat, proč tomu tak je, dost možná byl tento postup pro autory mnohem snazší, nebo se báli až příliš originálního počinu, žel příběh jako celkem je tak velmi tuctový, narazíte na typické poslíčkovací questy a tato skutečnost s sebou přináší i další nepříjemnosti, k nimiž se dostanu za chvíli.

Měl-li bych zvolit pro tuto hru nějaké synonymum, bylo by to slovo „jednoduchost“. Jde o port z konzole, což se však pro daný účel projevilo velmi pozitivně. Celý RPG systém byl zjednodušen, v ovládání si vystačíte s několika klávesami, nebudete nuceni dělat žádná obskurní prstolámavá komba, zcela zrušen byl i inventář. Od každé zbraně totiž nosíte jeden exemplář a najdete-li lepší model, automaticky se vám vymění za ten starší, přičemž penízky za něj se vám rovnou nasypou do bezedného měšce. Možná si říkáte, že ono syslení předmětů a následné prodávání ve městě vám bude chybět, jde přece o jednu z nejzákladnějších dobrodruhových činností, ale do stylu hry toto naprosto zapadá a i přes své počáteční obavy jsem tohoto zjednodušení ani jednou nelitoval.

Vývoj postavy svou variabilitou zdaleka nekonkuruje např. Diablu, je zde jen několik základních vlastností, mezi než rozdělujete body, a pár dovedností, jež si postupně volíte. Bojovat můžete sami, nebo investovat do svých lyrických schopností a vlivem jejich kouzla na svou stranu přivolat roztodivné obyvatele fantasy světa, kteří za vás budou odvádět špinavou krvavou práci do posledního dechu, načež elegantně tuto sféru opustí a uvolní místo svým následovníkům. Na méně přístupných či skrytých místech můžete též nalézt vzácné šémy, které vám zlepší jednu z vlastností, nebo třeba zvýší množství peněz vypadnuvší ze zabitého nepřítele.

Jelikož jsou boje hlavní složkou hry, tento nedostatek možností se nutně podepisuje na jejich atraktivitě a paradoxně se stávají její nejslabší částí. Vyvoláte pomocníka, vytasíte meč či luk, zvolíte primární či sekundární útok a už jen mydlíte a mydlíte. Aby nesklouzly do stereotypu, snaží se autoři o co nejvyšší variabilitu prostředí – lesy střídají hrobky, ty zase vypálené město či čarodějova věž, kde není nouze o pasti a jiná překvapení, která přinášejí tolik potřebné osvěžení. Tohle se povedlo na výbornou a boje jsou tak povětšinou hodně zábavné. Kromě zmíněného za to dle mého může jejich relativní snadnost – ukládat lze pouze na předem vyznačených místech (jejich počet je odvislý od zvolené obtížnosti), což dodává příjemnou porci napětí, ovšem nepřechází ve frustraci, protože jsou blízko sebe a umírat nebudete zase tak často. Byla zde dobře odhadnuta hranice, kdy máte uspokojivý pocit moci ze své síly, odpadávají-li mrtví nepřátelé na všechny strany, ovšem ještě není hra snadná, aby vás nebavila a vy neměli motivaci pokračovat. Přesto jsem u probíjení se desítkami a stovkami nepřátel měl často dojem, že jsou zde boje víceméně jako vata. Po většinu dobu balancují na hraně zábavnosti z té správné strany, ovšem je jich hrozně moc, více než by bylo zdrávo a více než by odpovídalo jejich přitažlivosti. Určité lokace jste nuceni pod připitomělými zamínkami projít několikrát a po každém novém vstupu se nepřátelé obnoví, nebo jsou nahrazeni novými. Naštěstí se to neděje zase tak často, přesto souboje evidentně slouží k natahování hrací doby, která je mírně nad hranicí 20 hodin.

Toto nedlouhé putování vám však bude neustále zpestřovat množství dobrých nápadů, kterými autoři evidentně oplývali. Kromě dialogů a některých questů se projevují v tu bizarních, onde zase ukrutně veselých situacích, k nimiž se jako nechtěný pozorovatel – občas však bohužel i jako aktivní účastník – nachomýtnete. I při průchodu obyčejným dungeonu plným nepřátel se najednou může stát něco a vy smíchy spadnete ze židle. Speciální pochvalu si zasluhují hudební čísla, na než nenarazíte příliš často, ovšem když už přijdou, jsou brilantní a já se nevýslovně těšil na onu trojici podivných stvoření, až zapějí další variaci na téma „Těžký život Vyvoleného“. Písničky jsou třeskutě vtipné, ironické a patří k tomu úplně nejlepšímu, na co lze v žánru narazit.

Zážitek při naslouchání Bardovu příběhu je veskrze oddechový – nic vám neklade zbytečné překážky pod nohy, postupujete dějem, likvidujete spousty nepřátel a královsky (nebo spíš bardovsky?) se bavíte. Je tomu uzpůsoben i příběh, jenž je přísně lineární, ovšem nalepeny jsou na něj úkoly a někdy i lokace, které můžete obšťastnit svou nežádoucí návštěvou, ale také úplně minout. Postranních úkolů není mnoho, ty existující jsou však propracované a často i zdánlivá banalita může za několik hodin ovlivnit váš osud v netušené míře. Na konci vašeho snažení vás pak odmění jedním ze tří vynikajících konců, jež jsou důstojným a adekvátním vyústěním předchozího tak-trochu-jinak-podaného hrdinského dobrodružství. Zmínit musím ještě grafiku. Ač ji u her nepovažuji za kdovíjak důležitou, tak u na akci zaměřeného titulu má svou nepopiratelnou roli a precizně zvládnutá audiovizuální stránka Bardovu příběhu rovněž napomáhá. Svým ražením je typický fantasijní, s pohledem shora a možností rotace kamery v kruhu, animace i efekty kouzel jsou na vysoké úrovni a s častým užitím teplých barev je to moc příjemná podívaná.

Svým způsobem The Bard’s Tale nenaplnil potenciál, který měl, protože bezchybnou a poměrně originální nebojovou složku rozmělňuje přílišným kvantem obdobných soubojů, jež mohou hráče postupně obtěžovat. Leč zřejmě nebylo možno dostatečně dlouhou hru naplnit jen dobrými nápady a mám tak před sebou pouze velmi kvalitní fantasy akční RPG.

Verdikt: Výborné akční RPG, jež ohromí originalitou, nápady a humorem v dialozích a situacích, do nichž vás hra přivede. Samotné boje ale pokulhávají a mohou začít po čase nudit.

Ajantis • 16. 1. 2007 12.00 • Knihovna: Recenze