O Sigilu

Sigil, město dveří, podle mnohých střed samotných sfér. Je bránou ke všemu a kamkoli. Je to místo, kde se každý může stát tím, kým chce, a dostat se tam, kam chce. Je jen potřeba umět hledat a ptát se – a hlavně, vědět, co hledat a na co se vlastně ptát…

Někteří básnící píší ódy o nádherách svého města, pějí chválu nad sluncem zapadajícím za střechami a rozplývají se nad líbezným klevetěním každodenního života – ale to se v Sigilu nemůže nikdy přihodit. Klec, jak je Sigilu často přezdíváno, je šedé, vlhké a umouněné místo, plné hluku a varu, kluzkého dláždění a břitnice. Ano, žijí tady básníci a opravdu píší o svém městě, jenže ne o jiskrných západech slunce či procházkách voňavými alejemi. Píší o věcech, které je v temných uličkách lepší nespatřit, o ulicích, které hlučí jako díra plná umírajících šelem, nebo o rozkladu, jenž drhne kosti města do běla.

Chceš si dát drink s fiendem, nebo probrat filosofii s dévou? Tady se ti to může stát a ještě k tomu v jediný den, ve stejném odpoledni a u stejného stolu – nic není dost nemožné, pokud jste v Sigilu. Do Sigilu přicházejí všichni – dobří i zlí, lidé ve válce i v míru, spravedliví i krutí – zkrátka všichni. Nikdo tu nezapomíná na své lásky a nenávisti, každému se pouze podaří dát je na chvíli stranou. Nikdo nevěří svým nepřátelům, ale všichni musí věřit zákonům Paní bolesti.

O Sigilu toho lze napsat mnoho a mnoho; tolik, že vypsání všeho by trvalo jako sféry samy. Je to město, kde se každý může stát tím, čím chce, kde si každý může splnit všechny své touhy. Stačí jenom pokládat ty správné otázky. Samozřejmě, je lepší neptat se, jestli se nedokážete vypořádat s odpovědí, protože někdy nechcete znát zrovna to, co se nakonec dozvíte…