Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

Cthulhu jako symbol strachu, jenž není v lidských možnostech popsat. Naše řeč neobsahuje slova, která by se mohla byť jen přiblížit podstatě jeho hrozivosti a dát jim formu natolik určitou, aby byla srozumitelná nám smrtelníkům. Protože ani naše myšlení není uzpůsobeno pojmout děs, jenž s sebou sám velký Cthulhu nese, a již jen náznaky tohoto nepředstavitelného vyvolávají v lidech záchvaty šílenství. Možná je Kult Cthulhu reakcí na pádivý vzestup vědy druhé poloviny 19. století, která se snaží vše známé i člověku dosud neznámé rozumově vysvětlit, zařadit do nějaké škatulky. Lidská mysl neschopna existovat vedle něčeho neurčitého, co nemůže pojmenovat, konečně nachází oporu a vysvětlení pro vše kolem. Ale právě Cthulhu stojí za touto hranicí a proto si jeho existenci není většina lidí s to přiznat. Ba nejen přiznat, dokonce jí ani nemůže přijít na mysl. A nebo jsou toto bláhová slova jednoho z těch, kteří nechápou, co se ve světě děje a k čemu tento směřuje? Už dlouho leží mocný Cthulhu ve svém domě v podmořském městě R’lyeh, kde odpočívá, sní a čeká na svůj druhý úsvit, kdy povstane a bude nastolen nový pořádek. Skrze sny promlouvá jako Pán snů k vybraným, kteří tak mají možnost poznat jeho sílu a uspíšit jeho příchod, nebo tento dar nejsou schopni přijmout a…

Někteří ovšem nabídku vyslyší, odměna je lákavá a často i okamžitá, chapadla Cthulhu, i když spí, nejsou zase tak krátká, a setkání s Kultem Cthulhu pak šokuje svou krvelačností a krutostí – ostatně právě takový bude jeho nový svět. Násilí, krev, chaos… ale není právě toto součástí přirozenosti člověka? Ostatně největší tradici v jeho uctívání mají právě lidé naší dnešní západní civilizací nezasažení, žijící ještě uvnitř prastarých společenských struktur. Ovšem ve chvíli, kdy nakouknete za oponu stereotypního myšlení a zahlédnete plameny ohniště, u kterého kolem zohyzděných lidských těl jako v transu tančí jeho uctívači, již není cesty zpět. Jako by vás tahle ohavná nevšednost vtáhla do sebe a stejné už vás nikdy nevydá – nespočinete v pokoji, dokud se nedozvíte pravdu. Pravda ovšem v tomto případě zpravidla znamená smrt. A vězte, že to bude smrt milosrdná a budete za ní vděčni. I když… jaké sny se asi zdají tam…? Vašim nerozlučným průvodcem se stane strach – ač je to průvodce nepříjemný, jde o obrannou reakci organismu, která Vás má chránit před hrozícím nebezpečím. Jenže, je ještě jiné cesty?

Jste detektivem na počátku století v městě na pobřeží nekonečného Tichého oceánu. Dostal jste se k zdánlivě obyčejnému případu, vyskytly se jisté potíže okolo sídla tejemné, ale zdá se, že neškodné sekty na pokraji města. Po příjezdu na místo, kryti ostatními policisty, vnikáte dovnitř, ale to, co uvidíte, vás nejen šokuje, leč jak brzy uzříte, i napořád změní váš život. Ač se zpočátku ještě nic určitého neděje, cítíte, že je něco špatně a měl byste si dávat zatraceně dobrý pozor. Tak se přikrčeně pohybujete domem, až se ocitnete v místnosti, jejíž zdi jsou oblepeny desítkami vašich fotek, na stole jsou něčí velmi pečlivé zápisky o každém kroku, jenž jste poslední týdny udělal. Prokrista, někdo mě takovou dobu sledoval každý den, každou vteřinu a já o tom neměl ani ponětí! Celý dům je ale kromě několika těl podezřele prázdný, až narazíte na ukryté dveře do sklepa. Podivné zvuky, nezvykle prostorná místnost se zvláštními kameny tvaru malých obelisků, tlačítko… máte čím dál silnější pocit, že jste na pokraji dvou světů, které k sobě přirozeně nepatří.

Jste schizofrenik a alkoholik, máte obrovské psychické potíže. Posledních 6 let jste strávil v léčebně pro duševně choré. Aspoň vám to říkají. Pamatujete si z této doby pouze útržky nočních můr a hrůzostrašných vizí – jak jsem k tomu proboha přišel? Býval jsem policistou… kdysi. Vedl jsem normální život… Kdysi. Co jsem dělal posledních 6 let, téměř nic si nepamatuji a najednou mě propouští jako náhle vyléčeného. Cítím se dobře, jenže co budu dělat dál? Možná bych se měl zase vrátit ke své práci. S touto kapitolou vašeho života, kterou váš mozek z nějakých důvodů vytěsnil zcela mimo vaše vědomí, se budete setkávat v průběhu celého vašeho putování, a jako by to opravdu byl váš život, budete usilovně přemýšlet o tom, co se s ním stalo, kam se poděl jeho nezanedbatelný kus a jak to souvisí s událostmi dneška. Nečekané flashbaky odstartované různými asociacemi vás vyděsí natolik, že budete chtít pouze někam se schovat, schoulit se do klubíčka jako ježek, ukrýt se před vším okolo i před sebou samým. Protože tyhle vzpomínky vychází z vás – malá temná cela, krčíte se u postele, po zdech lezou nahoru stovky brouků a už je vidíte i na sobě! Vyběhnete na dluhou úzkou chodbu, v níž se ozývá hrozný nářek, a najednou na jejím konci… Proboha, co se děje, to byla další z těch hrozných představ a zrovna teď, když strachy sotva udržím zbraň a za rohem se něco hnulo!

Jenže teď jste ještě na začátku, v malém městě, které neudržuje mnoho styků s okolním světem. Hledáte zde jako soukromý detektiv pohřešovaného člověka. Cítíte se opravdu jako na počátku 20. století v okrajové části civilizace – ač grafika není technologicky nejnovější, přesně vystihuje prostředí i atmoséru chátrajícího šedivého města, které něco skrývá. Přes obraz občas probíhají šumy tak známé ze starých němých filmů této epochy, nenarazíte na žádné pestré barvy, jen na spousty stínů, které jsou mimohodem na vynikající úrovni a atmosféra je i díky nim drtivá. Ve výhledu na vysoké a neudržované domy, jež jako by ilustrovaly i stav místní komunity, vám vůbec nic nebrání – jediná ikonka, jediný indikátor… Nic, máte pocit, že se díváte vlastníma očima a pocit splynutí s hrdinou je absolutní.

Máte tu čest setkat se s akční hororovou adventurou, jejíž hlavními rysy jsou příběh, atmosféra a strach. Všech těchto složek si užijete dosytosti a ač příběh není obzvlášť originální – např… s konkurenčním Silent Hillem se měřit nemůže – jeho obrovská síla je ve způsobu, jakým je vyprávěn. Dynamická režie filmového střihu, která nešetří překvapeními podanými takovým stylem, jaký jsem ještě ve hrách neviděl, především s ohledem na co největší ztotožnění se s hlavní postavou, protože toto je hlavní podmínka pro úspěšné působení zbylých dvou složek. Ty kráčejí nerozlučně ruku v ruce, od prvních chvil, kdy dorazíte rozhrkaným autobusem do zmíněného městysu a zabouchne se za vámi hlavní brána, cítíte tu lépe, tu hůře skrývanou antipatii všech okolo k vám, a začnete čím dál víc zabředávat do místní situace, jež zřejmě není vůbec takovou, jak se zdá. Naštěstí je tu i několik přátelsky naladěných duší, které vám umožní přežít první chvíle poté, kdy dojde k dalšímu velkému obratu ve vašem životě.

Čím hlouběji pod povrch pronikáte, tím silněji je váš racionálně naleděný mozek konfrontován s věcmi s ním naprosto neslučitelnými a kladete si otázku, zda vše, co vidíte, je skutečnost, nebo jen výplody vaší snad choré mysli. Zobrazují se vám další vzpomínky, jež v hlavě zdravého člověka být přece nemohou a z vnitřku i vnějšku jste tlačeni do polohy, z níž tou nejsnazší cestou je přiložit nabitou pistoli ke spánku a stisknout kohoutek. Dost možná se neubránite pocitu, že jste v nějakém pokusném centru na výzkum strachu. Hra byla vyvíjena velmi dlouho a na její hororové složce se to těžce podepsalo – každá maličkost je zde za nějakým konkrétním účelem a i sebemenší detaily jsou obráceny svou děsivou stranou proti vám. A nejste žádný superhrdina, naopak, člověk s problémy, jemuž se při pohledu na mrtvé tělo zrychlí tep a začne točit hlava. A to ani nemluvě o pohledu z výšky nebo podivných zvucích ozývajících se zpoza stěny. Vystaveni takovým podnětům, začnete se pomalu blížit stavu hysterie – okolní zvuky utichnou, o to silněji slyšíte svůj dech a tlukot srdce, točí se vám hlava, obraz se zamlžuje… netřeba dodávat, jaký efekt to má na váš pohyb – nejlepším lékem je zalézt do nejtemnějšího kouta mezi bedny a začít se modlit. Jenže musíte utíkat! Ze spánku vás probudily rány na dveře předznamenávající první konkrétní projev nenávisti a zároveň fatální hrozbu pro váš život. Potácíte se ke dveřím, rychle je otevřít, musíte zasunout zástrčku a rychle k dalším dveřím. Mezitím ty první padly a nebezpečí je možná pár kroků za vámi a skříň zahrazující cestu dále jste ještě stále úplně neodsunuli. Pocit, kdy máte něco na pomezí přirozeného a nepřirozeného za zády, všude okolo je tma a vy se musíte soustředit na odsunutí překážky, abyste pak o život běželi dál, je hrozný a patří k nejděsivějším okamžikům hry.

Atmosfericky nejsilnější je úvodní polovina, kdy ještě nevíte s jistotou, co se to děje a kde je hranice vašeho šílenství. Nemáte zbraň, tiše se ploužíte ztichlými dvorky, opuštěnými domy a podzemní kanalizací, kde najednou zpoza mříží zahlédnete děvčátko, které vaši neopatrnost zaplatilo životem, a pochopíte, komu patřil onen zoufalý pláč, jenž vám zněl minulých pár hodin v uších. Nevíte, proti čemu stojíte, o pozemskosti toho, co se děje kolem, můžete jen spekulovat z mnoha hrůzostrašných náznaků, na něž stále narážíte, a právě tahle nejistota odvádí svoje. A když už máte víc než silné tušení, děsíte se toho, co bude za příštím rohem – ač do konfrontace s nepřáteli téměř nepřicházíte (když už, je to pár lidí s velmi podivnými, skřípavě znějícími hlasy a zvláštním výrazem v očích, kolem nichž se musíte proplížit), o to více se bojíte, jestli už za příštím rohem nepřijde to a nebudete vystaveni tváří v tvář tomu, o čemž zatím jen v náznacích slýcháte od místních usedlíků skrytí za rohem či čtete v jednom z nalezených dokumentů. Plížíte se podzemním komplexem, na každých 5 metrech se zastavujete a co nejpečlivěji posloucháte, neuslyšíte-li v dálce hluk kroků či to podivné sunutí se nějaké hmoty jako před chvílí. Sledujete stíny okolo a čekáte, jestli se nějaký nepohne a konečně neuvidíte objekt svého hrozného strachu. Sice by pro vás znamenal smrtelné nebezpečí, pokud ne přímo okamžitou zástavu srdce, ale nebylo by to lepší, než tahle věčná nejistota? Najednou ucítíte tlak v hlavě, jako by se do ní někdo chtěl nabourat, a v tu chvíli vidíte svět očima bestie – vše se točí, pohybujete se závratnou rychlostí a vbíháte po stropě do pootevřených dveří, kterými jste VY před minutou prošli. Představa konečně opouští vaše tělo, rozezní se hudební chorál v industriálním provedení, okamžitě se vrháte do nejbližšího stínu, vytahujete brokovnici a prosíte, aby se to ještě neukázalo. Mnohokrát jsem měl v těchto vypjatých chvílích touhu všechno ukončit – kam až tohle může zajít? Právě umě použité ilustrace rozkladu vaší mysli jsou nejsilnějším aspektem hororové atmosféry.

Ukládat lze pouze na předem určených místech, takže neexistuje nic jako pocit uvolnění, když si před tušením blížícího se nebezpečí hru uložíte a s povzdechem „no už to nějak dopadne, v nejhorším nahraji pozici“ zavřete oči. Kdepak, o další save point ve tvaru oka budete chvílemi přímo žadonit a pokud okolo něj bude i zvláštní pentagram, symbol zapuzující všechno zlé, zažijete jediný pocit úlevy ve hře. I takováto věc však může být otočena proti vám, v nejstrašnější chvíli, kdy už cítím blízkost tvora, který mě celou dobu sleduje, konečně dorazím k touhle místu – a ono nemá, jako téměř všechna předtím, onen symbol pentagramu – proč? Stane se něco? Proboha! Dát si v takovouhle chvíli dávku morfia, které máte v zásobě pro rychlé utišení bolesti, rovná se téměř jisté smrti – halucinace dosáhnou netušených rozměrů a Jack, tak se jmenujete, si sáhne na život. Ó, jak hluboce ho chápu.

Svým způsobem je tohle kouzlo oslabeno po odkrytí hlavních karet, kdy už máte představu oč jde a střetáváte se s vašimi můrami tváří v tvář. A co víc, můžete některé z nich i zabít. Ovšem tato konkretizace nebezpečí, jež vám hrozí (byť jde pouze o jeho zlomek), a přímá interakce s ním zeslabuje onen respekt a neurčitý strach, jenž jste k němu chovali. Stále jde ale napětí krájet, jste umísťováni do mistrně navržených lokací a i v jedné z posledních, kdy budete čelit invazi na moři během silné bouřky, mnohokrát hrůzou odtrhnete ruce od klávesnice a budete si muset dát pauzu pro zpomalení tepu. Nejvíce času strávíte ve stínu, plazíce se podél zdí a kolem předmětů, jež vás na čas milosrdně skryjí pohledu nepřátel. Herní náplň ale zdaleka není stereotypní, poměrně často se mění, resp. nabízí ozvláštňující prvky, ať už jde o složku akční, které postupně přibývá, či mnoho adventurní rebusů, tkvících v hledání a používání předmětů, rozluštění kódu k bezpečnostnímu sejfu či objevování správné taktiky na nepřítele. Jejich obtížnost není vysoká a do celého konceptu opravdu zapadají. Postup hrou je lineární, což si vyprávění příběhu vyžaduje, v rámci jednotlivých lokací ale budí jisté zdání volnosti, což je pouze ku prospěchu věci. Vracíte se jimi na místo, které jste nalezli před hodinou, ale neměli ještě věc potřebnou pro postup dále atp., nejste jen vhozeni do rovné chodby s instrukcí „běž a dělej, co umíš“.

Call of Cthulhu lze vytknout několik věcí, disponuje určitými frustrujícími pasážemi, které je třeba stále opakovat, než pochopíte, co přesně musíte udělat, a občas i sami autoři tak trochu nastaví nohu a pokud si nedáte pozor, zakopnete. Rovněž umělá inteligence protivníků je žalostná, hojně se využívá scriptů a tváří v tvář občas nepřítel ani nevystřelí, nebo vás z 3 metrů mine. Nad tím se ale dá s přehledem přimhouřit oko, protože boje opravdu nejsou nejdůležitější složkou hry. Za nejzávážnější chybu však považuji paradoxně samotný příběh, který je vystavěn dokonale, udrží vás v totálním napětí po celou dobu, v hlavě vám rotují desítky obav, otázek a teorií, jenže když dojdete na konec (může-li mít tento příběh vůbec konec), uspokojujících odpovědí se nedočkáte. Nemohu se zpětně zbavit dojmu, že to všechno byla jen zatraceně účinná hra na efekt a opravdová hloubka se ztratila někde cestou. Možná se autorům nechtělo až do největších detailů dopilovávat něco, co tak slibně rozehráli, kdo ví… Vzhledem k naznačenému potenciálu si šlo s příběhem poradit výrazně lépe a řekl bych, že osobní rovina mohla být silnější. Jenže může vůbec problematický konec něco změnit na těch úžasných předchozích 25 hodinách? Tohle, společně s mírně slabší atmosférou některých pasáží druhé poloviny hry, shledávám za největší nedostatky jinak parádní hororové akce, na niž jen tak nezapomenete.

Ve svém domě v R‘lyeh mrtvý Cthulhu čeká a sní. Slyším jeho volání, které se rozeznívá vodou do všech koutů světa, narušuje spáčům jejich neškodná dobrodružtví, a čeká, kdo jej vyslyší a pomůže mu povstat a započnout tak nový věk. Ve vzduchu je cítit změna, musím jít.

Verdikt: Trenažér strachu vyprávěný pohlcujícím filmovým stylem. Noční můra, z níž se možná neprobudíte. O to více zamrzí nedotaženost příběhu a mizerná umělá inteligence.

Ajantis • 18. 1. 2007 12.00 • Knihovna: Recenze