Omikron: The Nomad Soul

Omikron je voláním o pomoc. Voláním o pomoc, které vám zprostředkovává udýchaným a roztřeseným hlasem muž v uniformě objevivší se před vámi po otevření dimenzionární brány. Žádá vás, aby váš duch opustil současnou tělesnou schránku sedící před počítačem a vydal se zachránit jeho svět. Omikron je voláním o pomoc světa, který kdysi vypadal podobně jako ten náš, ale rozhodl se nahradit nepředvidatelnost a nahodilost svého charakteru strojovou přesností a precizností. Pročež v jeho čele stojí počítač. Zpočátku to možná přinášelo samé výhody, nesnili jste nikdy o nezkorumpovatelném a nechybujícím vládci? Po nestabilní době kobaltových válek byla jeho osobnost přesně tím, co lidé potřebovali. Efektivnost, s jakou pracoval, byla ohromující a obyvatelé Omikronu se rádi pro své bezpečí a prosperitu zřekli malého dílku ze své svobody.

Jak už to bývá, nezůstalo jen u jednoho dílku, postupně přibývalo omezení a zákazů, stát strkal nos do všech koutů stále více, až vše dospělo k dnešnímu stavu. Přesné předpisy existují úplně na všechno a detailně řídí veškeré lidské konání každý den od narození po smrt. V jednom roce věku je dítě odebráno matce a vychováváno v ústavní péči, která maže veškeré rozdíly mezi individualitami. Z manželství musí vzejít první potomek nejpozději do 30, druhý pak do 35 let věku manželů. Poté jsou oba rodičové sterilizováni. Povolání, které po dovršení hranice dospělosti získáte, je vám stanoveno systémem a nemůžete s tím nic dělat. Stejně jako s volným časem, který je rozdělen mezi už plně zautomatizované činnosti. Tyhle změny přicházely postupně v průběhu staletí, většina lidí jejich radikálnost snad ani nezaznamenala, nebo je přijala se samozřejmým pochopením. Pouze určitá skupina si uvědomuje hrůznost, kterou s sebou přinesly a pomocí terorismu státnímu aparátu aktivně vzdoruje. A právě její součástí se později stanete, kývnete-li na nabídku muže z počátku hry.

Jste prudce vtaženi do tunelu zářícího barvami a světelnými mlhovinami. Letíte jím stále dál, oslepeni leskem okolo a svírá se vám z něj a z rychlosti, jakou se pohybujete, žaludek. Stěny se kolem vás stahují čím dál více a najednou – klid. Probudíte se v těle policisty, který leží v zapadlém skladišti na pokraji města tváří na chladné podlaze. Hlava vás bolí k zešílení – a aby také ne. Jak za chvíli zjistíte, jen zázrakem jste přežili útok, který měl být podle všeho smrtelným. Takové štěstí už ale neměl kolega, s kterým jste pracovali na nějakém případu. Ten je vám navíc promptně odebrán, vy označení za jednoho z podezřelých a zůstává vám jen spousta otázek bez odpovědí.

S rozmotáváním příběhového klubíčka tak začínáte pozvolna, ztraceni v labyrintu ulic ohromného města. Pátráte po tom, co se oné, pro parťáka osudné noci přihodilo, kdo vám usiluje o život a čeho se ten případ vlastně týkal. Do toho vám každou chvíli zazvoní komunikátor ukrytý v hodinkách a oznámí, že vás manželka zve na vačeři, popřípadě dostanete od nadřízených zadán další případ, který musíte prošetřit. Postupně odkrýváte stále větší spiknutí a zjišťujete, že vševědoucí vládce, počítač Ix, byl před časem ovládnut démonem, kterému už doslova patří město a touží si podrobit celý známý vesmír. Vy jste pak součástí jednoho proroctví a musíte jej zastavit, což se jemu pochopitelně nezamlouvá. Cítíte, jak se do komorního a uvěřitelně pojatého příběhu vkrádá ona nadpřirozená rovina? Jde pravděpodobně o největší zklamání, které mi hra připravila. Namísto složitého rozvíjení inteligentního příběhu se utekla k mystickým berličkám, jejichž nápaditost, ale hlavně zábavnost, uvízla v ledové kleci zakopané hluboko pod povrchem země – podobné té, v níž byl onen démon po porážce v předešlé válce po staletí uvězněn.

Stejná proměna se bohužel týká i náplně úkolů, které musíte plnit. Zpočátku dumáte nad tím, jak se dostat do zamčené kanceláře vašeho spolupracovníka, popř. si získat přístup k materiálům zapečetěného případu. Vyslýcháte svědky, prohledáváte byty zadržených podezřelých, nebo se snažíte odhalit zrádce v teroristické buňce. Tato poměrně rutinní detektivní činnost je opravdu zábavná a zajímavá, přirozeně vyplývá ze situace a nejednou nabízí i alternativní řešení. Atmosféra je parádní, prozkoumáváte taje města a nevyhnete se ani povedeným příběhovým zvratům. Ovšem jak děj prostupuje nadpřirozeno, zpoza běžných adventurních činností se vynořuje strašák známých logických rebusů. Jde o různé kombinace pák, obrazové hádanky se symboly či překlady z dosud neprozkoumaného jazyka pomocí různých lingvistických brožurek. Jejich obtížnost stoupá a kvalita je čím dál spornější – některé jsou frustrující, jiné přímo nelogické a nutící ke slepému zkoušení dostupných možností. Hlavním problémem je ale věrohodnost jejich zasazení do okolního prostředí, která je chvílemi podivná a vrcholí v závěrečné výspě starobylosti uprostřed civilizace, jež je pouze jednou velkou hádankou.

Většina hry se odehrává v tomto adventurním módu z pohledu třetí osoby, čas od času se ale její ráz prudce změní, proběhne uvozující animace a odhalíte inovativní stránku Omikronu. Především v odlehlejších zákoutích či tichých chodbách mrakodrapů není bezpečno a jste konfontováni s démony vyslanými za účelem vaší likvidace. Souboje s nimi probíhají v klasickém pohledu z boku a kromě směrových tlačítek máte k dispozici 4 údery, jejichž kombinacemi lze vytvářet přímo smrtící komba. Třetí rovinou hry je pak pohled z vlastních očí, do nějž jste přepnuti například při zneškodňování zločinců snažících se vyloupit samoobsluhu. Zde už využijete i svůj střelecký arsenál, schopnost orientovat se v labyrintech, do nichž jste v tomto režimu hozeni., a také pevné nervy. Oba tyto vložené herní módy fungují poměrně dobře, nevyskytují se přehnaně často a rozhodně jsou vítaným osvěžením. Především ten střílecí by si ale zasloužil značeného dopilování – v podstatě spočívá pouze v lineární chůzi dopředu, zdolávání prostorových překážek skákáním či šplháním a likvidaci nepřátel, jež nejednou nevidíte, protože střílí zpoza obzoru. Většinou musíte tuto sekvenci několikrát opakovat a neslušnými výrazy občas zřejmě šetřit nebudete.

Zpočátku jste ale vrženi do obrovského města, které neobsahuje téměř žádné nahrávací obrazovky a je podle postavení občanů rozděleno (na první pohled) neprostupně střeženými magnetickými branami na několik větších částí. Navzájem se hodně liší, ale v jejich rámci se s vyjímkou té nejhonosnější každý kout podobá jinému jako vejce vejci. Kromě monumentální architektury obdivujete, jak daleko to vláda s unifikovaností dotáhla. Široké bulváry jsou přeplněny lidmi a kypí životem, na druhou stranu z nich vyzařuje úpadek, jenž společnost i samotné město prodělává. Ulicemi korzují desítky navlas stejných futuristicky navržených automobilů a motocyklů, existuje zde pouze několik málo typů obchodů nabízejících téměř identické zboží a šablonovitost na vás dýchne i z úst kolemjdoucích, jež zastavíte ve snaze něco nového se o městě dozvědět. Do hlavy od mládí vtloukaná propaganda nese ovoce a pokud by se snad někdo prezentoval nekonformními názory, je povinností všech oznámit to na úřad Korektorů myšlení, který dbá o to, aby uvnitř myslí občanů bylo stejně čisto jako v ulicích.

Snad z každého rohu vás po vzoru Velkého Bratra upřeně pozoruje charismatická tvář hlavního ministra, který je prodlouženou rukou počítače Ix, a ozamuje, že „vás všechny miluje“, přesto do tohoto světa lidský rozměr nevnáší. Architektura mradodrapů, jejichž vrcholků pomalu nedohlédnete, je taktéž kovově chladná, všude visí poutače na tytéž služby a vchody do domů, které jsou jeden jako druhý, připomínají ocelovou tlamu obludné příšery. Na temném nebi, kde nezáří slunce, se každou chvíli vynoří jedno z obrovkých plavidel, která vybavena nejmodernější technikou dohlíží na spořádanost mravenčího ruchu pod sebou. Ač je to možná paradoxní, stupeň anonymity je značný a ještě ho umocňuje možnost opustit své tělo a zvolit si jiné, které se vám právě zalíbí. Svým způsobem se pak budete cítit nevystopovatelní a tudíž docela svobodní. Změna hostitele s sebou kromě jinak vypadající tělní schránky přináší též jiné hodnoty vlastností souvisejících však téměř výhradně s bojem, či předměty, k nimž byste se jinak nedostali. Převtělíte-li se například do příslušníka armády, získáte velmi silnou zbraň, od tanečníka v klubu zase speciální drogu… Bohužel si nemůžete vybrat kteréhokoliv kolemjdoucího, ale pouze toho, jenž má tuto možnost naskriptovánu – ve hře je jich sice několik desítek, přesto toto omezení zamrzí a z živosti města ubere nemalý kus.

Někdy jste ke změně donuceni příběhem, jindy tak můžete učinit jen pro své potěšení – převtělíte se do bohaté mladé dívky, kterou čirou náhodou potkáte v baru, a s klíčky v kapse jdete prozkoumat její byt na druhém konci města. Zatímco hledáte dovedně ukryté tajné skříňky, pustíte si v přehravači hudbu či zapnete zpravodajství… Věřte, že má tohle slídění v soukromí neznámých lidí a odhalování jejich tajemství leccos do sebe. Bohužel ona stádovitost má za následek, že byty v dané části města vypadají úplně stejně a naleznete v nich spíše užitečné předměty či lektvary, než soukromé zápisky, které by mohly přiblížit život jednotlivce v podobné společnosti. I reakce okolí na vás jsou po změně identity téměř beze změny a i v této oblasti využil Omikron jen několik kapek velmi lákavého potenciálu.

Svůj volný čas můžete trávit mnoha způsoby, při bloudění (pokud vám navíc nefunguje mapa jako mně, tak doslova) městem zjistíte, že nabízí stále hodně příležitostí k povyražení, byť ne vždy zákonnou cestou. Přeci jen dokud nejsou lidé stoji, stále lze doufat. Můžete navštívit restauraci či potemnělý bar, kde bude možná právě koncertovat zakázaná skupina Dreamers, procházet obchody či zajít do nočního klubu, kde za peníze tančí polonahé slečny u tyče. Lze strávit hodiny studováním úřady posvěcené historie či právních předpisů Omikronu nebo čtením poezie. Řeknete-li správnou věc na správném místě, vpustí vás také do podzemní arény, kde budete moci v obtížných soubojích prokázat, jak jste se naučili tu spoustu komplikovaných úderů z dobře utajených knih popisujících bojové umění Tar, které ovládáte.

V určité fázi hry se naučíte dokonce vytvářet kouzla, jimiž někoho donutíte říct proti jeho vůli pravdu či se do vás zamilovat – jestli pro ně najdete využití, už je jen na vás. Otevřených možností je mnoho, nepovinných úkolů mimo hlavní dějovou linii překvapivě málo. Jako by obyvatelé už byli natolik otupělí, že jejich životy neskrývají sebemenší zajímavé místo, v němž byste se mohli angažovat.

Opravdový nádech zakázaného ovoce a dobrodružství získá hra ve chvíli, kdy se rozhodnete navštívit koncert výše zmíněných Dreamers. Budete-li mít oči otevřené, naleznete letáky oznamující místo jeho konání – jeho hledáním také možná strávíte nemalou chvíli, ale odměnou je jeden z nejsilnějších zážitků, jaký se vám zde dostane. Na precizně zrežírovaných vystoupeních jsou demonstrovány všechny vizuální trumfy, jimiž hra oplývá. Nádherné kostýmy, věrné taneční pohyby, pro koncerty typická hra světel a kouře a nádherná prostředí, v nichž Dreamers učinkují. Jednou je to „pouze“ malý útulný bar, jindy ovšem vizuálně nápaditý stadion. David Bowie v roli zpěváka nezůstává nic dlužen ani hudebně a totéž je nutno říct o celé hře. Chvílemi něžně melancholická, pak zase velmi energická elektronická. Některé střílecí pasáže jsem opakoval pouze proto, abych si mohl znova vychutnat jejich hudební doprovod.

Co činí z téměž každého okamžiku hry pamětihodný a přímo nadpozemsky působivý zážitek, je vizuální prezentace. I to nejobyčejnější místo či tuctový byt je vymalováno kouzelným štětcem, který po sobě zanechává skvostné scenerie. Slunce už dávno navždy zapadlo a nebe tvoří proplétající se zlověstně temné šmouhy, které kontrastují s bělostně bílou zástavbou jedné ze čtvrtí Omikronu. Architektura je megalomanská, často nesmyslná, ale právě jisté oproštění od pozemské reality jí dává ohromný náboj. Zatímco město je místy industriálně a chladně odosobněné, stále dírami v podlaze vykukují zbytky světa, který tu byl před ním – dostanete se do lokace, která si pestrobarevností nezadá s tropickou džunglí, nebo do nádherného starobyle vyzdobeného chrámu ukrytého hluboko pod zemí. Prostředí se mění poměrně často, ale v každém vás ohromí detaily, na nichž si tvůrci dali záležet, i atmosféra, jakou jimi dokáží navodit. Největší zásluhu na tom má práce s barvami a různými ornamenty, které pokrývají textury všude okolo. Svým uměleckým a nestárnoucím zpracováním se řadí k naprosté herní špičce, v podstatě tvoří řadu obrazů, které mají velkou hodnotu i samy o sobě.

Právě to zdařile podpírá hru i ve fázi, kdy už je jednoduchý a předvidatelný příběh pouze berličkou pro stále únavnější logické hádanky a závěrečný souboj hratelnostní úpadek jen potvrzuje. Omikron se rozhodl pro široký záběr herních činností i žánrů, nabízí osvěžující možnosti jako převtělování se do jiných bytostí a obrovský, živě působící svět. Dle očekávání ale všechny nedotáhl k dokonalosti, na každém rohu se nalézá nějaký nedodělek či věc skrývající větší potenciál, přesto jde z celkového pohledu o zcela vyjímečný zážitek.

Ajantis • 5. 5. 2007 12.00 • Knihovna: Recenze